Nejstarší písemná zmínka je z r. 1369, kdy jsou zdejší kostel a plebánie (fara) uvedeny v rejstříku papežského desátku jako součást jičínského děkanátu. Název obce naznačuje, že zde býval Libúnův dvůr. Název byl původně mužského rodu, teprve později ženského podle slov osada, ves. O velkém stáří obce svědčí její tvar. Podle podacího práva zdejšího kostela sv. Martina patřila Libuň tehdy Vartemberkům. Z nich Čeněk si r. 1370 rozdělil majetek s bratrem Benešem, kterému dal panství Veliš s městem Jičínem a sám si ponechal Nový Bydžov, Vysoké Veselý a část panství, kde v této době (blíže neurčené) postavil hrad Trosky. Od této doby patřila Libuň k panství Trosky. Čeněk z Vartemberka měl na počátku 90. let 14. stol. finanční potíže a celé panství postoupil králi Václavu IV. Od něho je získal Ota z Bergova, který i se svým synem Otou byl věrným katolíkem a v době husitských válek Zikmundovým stoupencem, což vyvolalo nepřátelství husitů. Tím trpěly i vsi panství. V té době zde byli katoličtí plebáni (faráři). Roku 1394 tu nastoupil po smrti Zdeňka plebán Pavel, který r. 1407 směnil faru s Jakubem, řečeným Karel (z Chlumce). Po jeho smrti sem 1428 přišel plebán Petr. V neklidných časech po Lipanech se Trosek zradou zmocnil zemský škůdce Kryštof Šof z Helfenbuka. Při tom byl zajat Ota ml. Z Bergova. Svého majetku se ujal až r. 1444. Jeho syn Jan byl stoupencem Jiřího u Poděbrad. Protože neměl dědice, prodal r. 1455 panství Trosky Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Roku 1556 připadla Kost Kryštofu z Lobkovic a ten r. 1559 prodal panství Trosky Jindřichovi ze Smiřic, který je připojil, k panství Hrubá Skála. A tak se stala Libuň součástí tohoto velikého panství. Na libuňském svobodném dvoře sídlil r. 1587 Václav Semín ze Semína, v 17. stol. jej vlastnila rodina Matyášovských z Matyášovic, která měla také dvůr v Javornici. Po velšském hejtmanovi Janu Jiřím převzal dvůr pan Maxmilián Matyášovský, který zchudl a jeho statek v Libuni byl rozdělen na čtyři grunty. R. 1707 prodal pro sešlost věkem svou chalupu bez polí a zbyl mu jen výměnek.
Svatý Petr
Na sever od Libuně byla r. 1706 postavena okrouhlá kaple sv. Petra, kde se čtyřikrát ročně konaly bohoslužby a procesí. R. 1708 dala zde vrchnost postavit dvě chalupy a tak vnikla samota U sv. Petra. R. 1790 poutě ustaly a r. 1837 byla neudržovaná kaple zbořena.
Šidloby
Roku 1784 dostali někteří osadníci od obce kus místa 40×20 loktů (24×12 m) na postavení baráku a mohli chovat 1 krávu a 2 slepice, nic víc. Vrchnosti museli robotovat 13 dní a platit 35 kr. ročně, obci též 35 kr. Tak vznikla část obce Šidloba. R. 1902 zde byla postavena kaple.
Počet domů a obyvatel
Jak uvádí tereziánský katastr, bylo v roce 1756 v Libuni celkem 23 hospodářů, z nich žádný neměl méně než 5 strychů (korců) polí (1,5 ha), tři měli 5 – 15 str. (1,5 – 4,5 ha), čtyři měli 15 – 30 str. (4,5 – 9 ha) a šestnáct 30 – 60 str. (9 – 18 ha), více neměl žádný. V Libunci bylo 11 hospodářů, dva měli méně než 1 strych polí (0,3 ha), jeden měl 5 – 15 str. (1,5 – 4,5 ha), sedm 30 – 60 str. (9 – 18 ha) a jeden měl více než 60 str. V Březce bylo 8 hospodářů, jeden do 1 str. polí, tři měli 5 – 15 str. a tři 30 – 60 str. V Libuni bylo 35 str. (10,5 ha) lad a 30 str. (9 ha) lesů obecních. Byl tu kovář, řezník a tři tkalci z nich dva byli podruhy (byli v nájmu). V Libunci bylo obecních 15 str. (4,5 ha) lad a 3 str. (0,9 ha) lesů. Byl tu řezník, mlynář na panském mlýně, ostatní obyvatelé a všichni c Březce se živili též předením. Výtažní rybníky v Libunci užívala vrchnost.
V letech 1749 – 1756 patřily k libuňské rychtě Libuň, Jivany, Holenice, Knižnice a Javornice. V roce 1790 měla Libuň 43 domů, Libunec 21, Březka 10 domů. V Libuni v r. 1791 vyhořelo 18 čísel. V roce 1834 měla Libuň již 63 domů a 434 obyvatel, Libunec 26 domů a 204 obyvatel a Březka 12 domů a 77 obyvatel. Při zániku feudalizmu byla r. 1850 Libuň začleněna do soudního okresu Lomnice nad Popelkou a politického okresu Semily, Libunec a Březka jako samostatné obce do politického i soudního okresu Jičín. Roku 1869 měla Libuň 72 domů a 576 obyvatel, Libunec 31 domů a 242 obyvatel a Březka 14 domů a 90 obyvatel. Roku 1921 měly již obec Libuň 112 domů a 643 obyvatel, Libunec 40 domů a 219 obyvatel a Březka 18 domů a 76 obyvatel.
Do roku 1922 byla k Březce jako osada připojena Pařezká Lhota.
Při územní reorganizaci v roce 1960 byla Libuň začleněna do okresu Jičín, 1. června 1964 s ní byly sloučeny obce Březka a Libunec a 1. května 1976 byly připojeny Jivany.
Doprava
Při jednání o stavbě silnice z Jičína do Turnova bylo r. 1821 a 1825 požadováno, aby silnice vedla přes Železnici, Lomnici a Rovensko. Silniční ředitelství ale trvalo na původně navrženém směru přes Kbelnici, Čimyšl a Újezd pod Troskami. R. 1832 konečně došlo ke stavbě a do r. 1838 byla celá silnice postavena.
Již v roce 1880 se zabývala městská rada v Mladé Boleslavi projektem železniční trati Mladá Boleslav – Sobotka –Jičín, která byla r. 1887 prodloužena přes Železnici a Lomnici do Staré Paky. Vedle toho v Jičíně od r. 1885 uvažovali o stavbě dráhy Jičín – Libuň – Turnov. R. 1891 byla snaha oba plány spojit tím, že by v Mladějově od trati Mladá Boleslav – Jičín – Stará Paka byla postavena spojka do Turnova. Jičínské družstvo pro stavbu dráhy Jičín – Turnov, vedené zemským poslancem JUDr. Františkem Kloučkem, postavilo v letech 1902 – 1903 samostatnou trať. Proto druhé družstvo, vedené říšským poslancem Jindřichem Maštálkou ze Sobotky, rozhodlo, aby trať nevedla přes Jičín, ale s tratí do Turnova se křižovala v Libuni. Se stavbou se začalo zjara 1904 a provoz na celé trati byl zahájen 23, září 1906.
Za druhé světové války byly vybudovány lomy sklářského písku ve Střelči. Ještě z války byla postavena lanovka na dopravu písku na zastávku v Hrdoňovicích. Po osvobození byl písek vožen nákladními auty do Libuně a zde nakládán na vagony. Vzhledem k rozšiřující se výrobě písku bylo v letech 1977 – 1981 na žádost tehdejšího podniku Keramické a sklářské suroviny Střeleč postaveno kolejové spojení libuňské stanice se závodem Střeleč. Bylo modernizováno nádraží v Libuni, rozšířeno kolejiště a instalováno moderní zabezpečovací zařízení. V lednu 1997 byla zřízena nová železniční zastávka v Libuni.
Ochotnický spolek
Na popud děkana Marka se r. 1847 v Libuni utvořil Kroužek divadelních ochotníků, který podle pražského vzoru pořádal besedy, spojené s deklamovánkami a žertovnými výstupy. První beseda se konala r. 1848 za vedení děkana Marka a učitele Zelinky. Ochotnický spolek byl založen r. 1863 a později přejmenován na Ochotnický spolek Marek. Do r. 1947, kdy oslavil 100 let libuňských ochotníků, sehrál 386 divadelních her.
Historie zpracování dřeva v Libuni
Do historie obce patří zpracování dřeva. Parní pila o 1 katru byla v Libuni vybudována majitelem usedlosti čp. 6 Aloisem Broulem přibližně počátkem 20. stol. Značnému rozkvětu živnosti napomohla kromě jiného i rozsáhlá mnišková kalamita, která postihla Jičínsko ve 30 letech. Napadené rozsáhlé lesní komplexy bylo nutno vykácet a vytěžené dřevo urychleně zpracovat. V době mniškové pohromy rozšířil zeť A. Broula Karel Hloušek pilu o další katr. Dřevo se zpracovávalo nejen pro firmu Schlaghamerský, ale i pro potřebu občanů z místa a okolí. Nejvíce řezání bylo v letech 1922 – 1926 kdy hromady klád byly umístěny až na sousedním farním poli. Pila pracovala na dvě směny denní a noční. Dodávaly se klády na vazby staveb, šalovačky, atd., pomýšlelo se na výrobu beden, fornýrů, hoblovaných podlah a nábytku. Po roce 1926 práce na pile ubývalo, až se řezalo opět jen na jeden katr.
Roku 1927 získává K. Holoušek koncesi pro zřízení pohřebního ústavu v Libuni. Na výrobu rakví využíval velkých zásob z minulosti. V r. 1932 byla parní pila přeměněna na elektrickou. K většímu rozvoji zpracování dřeva v Libuni však ani v rámci toho podniku nedošlo a tak byla roku 1964 budova pily zbořena.
Libuň ve válečném roce 1866
V obecní kronice jsou zachovány soudobé záznamy o dění v obci a jejím okolí v tomto válečném roce z pera hospodáře čp. 8 a pozdějšího starosty Josefa Rutkovského a Františka Válka z čp. 65.
V obci byl již několik dní před skutečným příchodem pruské armády připraven povoz k podání zprávy do Jičína. To nastalo 28. června, kdy ji okolo deváté hodiny dopolední poprvé spatřil medik Jan Kubíček na tzv. Ktovském kopci. Starosta Jan Válek vypravil ihned tuto zprávu do Jičína. Asi půl hodiny na to dorazily do Libuně první pruské jízdní hlídky. Přirozeně se ptaly po přítomnosti rakouských vojáků. Po záporné odpovědi projelo k Jičínu asi šedesát jezdců. Z nich několik bylo zastaveno palbou a dělostřelbou přibližně v poledne před Jičínem u Kbelnice. První pruští vojáci sdělovali obyvatelům, že obec bude v bojové linii očekávané bitvy. Před Jičínem se měla totiž dle dosavadních dispozic obou válčících stran odehrát rozhodující bitva války. Na to většina libuňských obyvatel opustila své domy a odešla do lesů Prachovských skal, do osady Březka a do Pařezké Lhoty.
Následující den 29. června 1866 se všechna dosud přišlá pruská vojska hnula k Jičínu proti obranné linii rakouské armády a saského sboru. Pozdě odpoledne bitva začala. V Libuni bylo slyšet střelbu až do deváté hodiny večerní. To už do obce přijížděly vozy s raněnými. Povozů bylo málo, starosta měl podle rozkazu obstarat další koně a vozy. Slíbil je přivést z lesů, ale slib vynucený násilím přirozeně nesplnil. Do obce se vrátil až následující den. A tak pro raněné jezdili Martin Sudek – hospodář z čp. 31, Josef Jenček z čp. 22 a Jan Pařík z čp. 29. Ranění byli ukládání v domech, v kostele, na faře, brzy i v kůlnách a stodolách. Na farské zahradě byla zřízena polní kuchyně. Raněné ošetřovali pruští lékaři a ošetřovatelky i pomocný personál. Vojáci Libuň vyjedli, pro 1100 raněných bylo stále potřeba nejen jídlo, ale postele, prádlo a materiál na obvazy. Brzy už nebylo pro nemocné a raněné místo pod střechou, leželi i venku na zahradách a dvorech. Po třech dnech pokračoval personál lehké polní nemocnice z Libuně na bojiště na Chlumu před Hradcem Králové. Na jeho místo přišli lékaři a ošetřovatelé lazaretu 3. armádního sboru. Od 5. srpna byla v Libuni (v čp. 53 v domě pana Sasky) i lékárna a dva lékárníci. Kancelář lazaretu byla v přízemí fary. Až do 2. Srpna byli nemocní vojáci, lékaři a pomocný personál živeni obcí, která vyčíslila tyto náklady a další škody na 21 366 zlatých.
Nemoc (zápal plic) postihla i 81 letého faráře Antonína Marka. Pruský lékař Ross jej však pečlivě ošetřoval, a tak se pan farář i přes vysoký věk uzdravil. I velitel nemocnice dr. Hochhauf se snažil obec ušetřit. Byl si vědom, jak velkou zátěží je celý lazaret se svými potřebami. V důsledku toho např. Antonín Marek nemohl bydlet na faře, dočasně pobýval u Kendíků a kaplan Rameš v čp. 7 u Charousků. I další hospodáři se svými rodinami a čeledí byli nuceni opustit své domy a přestěhovat se k sousedům, nebo odejít z obce docela.
Obec byla bez potravin a základních životních potřeb. Na počátku obsazení pruskou armádou došlo i k rabování a ničení bytového zařízení. Antonín Marek přišel tak o obrazy, knihy i nábytek. Neobvyklá byla i krádež jeho hole generálem von Falkensteinem (ten si obdobně počínal i v Jičíně). Generálův zeť, který raněný ležel v libuňském lazaretu, Markovi tuto hůl s velkou omluvou vrátil. Druhého srpna navštívil krátce Libuň pruský král se svým doprovodem. Jeho zřetelný zájem pouze o pruské raněné vojáky mu obyvatelé odplatili naprostým nezájmem o jeho osobu a doprovod. Den na to opustila všechna pruská vojska Libuň, lidé si poprvé oddechli. Zůstala jen malá posádka a lazaret až do 3. září, kdy všichni odjeli na Turnov a po dráze zpět do Pruska.
Desátého září bylo v Libuni obnoveno školní vyučování, škola byla znovu připravena pro děti po celkovém úklidu a obnově zařízení. Poslední událost spojená s válkou byla návštěva císaře Františka Josefa I. dne 1. listopadu. Prohlížel kraj zpustošený válkou a přislíbil úhradu válečných škod.
V lazaretu, kde bylo i přes 1100 raněných, zemřelo do počátku září 1866 124 vojáků a 10 důstojníků. Tito byli pohřbeni u kostela, řadoví vojáci pak do dvou hrobů jižně od tehdejšího hřbitova (ten byl založen až v roce 1884) na obecní pastvině. Dnes je i toto místo součástí libuňského hřbitova. Stojí zde dva pomníky, deska Heinricha Augusta Maxe Eduarda svobodného pána von Carlowitz (1840 – 1866), nadporučíka královského saského pluku korunního prince, byla přenesena před rokem 1906 na kbelnický vojenský hřbitov. První libuňský pomník, zvaný Noelův, stojí nad hromadným hrobem saských důstojníků a vojínů zemřelých právě v lazaretu libuňském. Druhý pomník tvaru Johanitské pyramidy stojí nad hromadným hrobem 38 rakouských, 40 pruských a 12 saských vojínů. Nahradil starší mohutný nízký hranol bez kříže.
Paměti z druhé světové války
V roce 1938 po Mnichovu projížděly obcí stovky nákladních aut vrchovatě naložených nábytkem. Uprchlíci z pohraničí se objevili i v Libuni a brzo nebylo volné světničky. I škola hostila od září do ledna 1939 dvě rodiny.
Za mimořádně chladného počasí prošlo Libuní od 13. února do 7. března 1945 celkem 80 tisíc válečných zajatců, Rusů, Angičanů, Francouzů, Srbů. Byli odváděni ze Slezka na západ před postupující Rudou armádou. Řada transportů přenocovala v Libuni ve stodolách. Zajatci byli většinou ve špatném zdravotním stavu a špatně oblečeni. Místí lidé se snažili zajatcům všemožně pomoci a potraviny i součásti oděvů sem byly sváženi z širokého okolí. Jeden anglický a sedm ruských zajatců zde zemřelo na útrapy transportů a byli pochováni na zdejším hřbitově.
Již 3. května 1945 vyvěsila celá vesnice československé vlajky. V sobotu 5. května byl na zdejší návsi odzbrojen německý major z Jičína a vojín, který ho doprovázel, oba byli dopraveni do Rovenska, které leželo mimo hlavní silnici. V neděli 6. května odzbrojili četníci čtyři Němce. K poledni zajali partyzáni dva esesáky, kteří zde projížděli na motocyklech. Když přišla zpráva, že od Hořic přijíždí tanková kolona opilých německých vojáků, byli partyzáni staženi a rozhodnuto nechat kolonu obcí projet. V tom přijela na nákladním a osobním autě neznámá skupina partyzánů a obsadila železniční podjezd. Zahájili palbu proti čelu kolony. Záhy přijela celá kolona, asi 80 vozidel, z toho 40 tanků. Vojáci začali ostřelovat obec. Ve střešním vikýři byl zabit ruský partyzán, v domě, kde byla pošta, byl zastřelen výpravčí ČSD Jindřich Pilař, usmrcen byl též kovář Václav Bureš, když jako hasič šel k požáru. Ostřelování trvalo asi dvě a půl hodiny. Zcela shořel jeden dům a tři stodoly.
Fara
V 16. stol. byli v Libuni nekatoličtí faráři. R. 1548 to byl Rafael Chotěbořický a 1614 Stefanides Šimon Husinský. Podle císařského nařízení měli r. 1622 nekatoličtí kněží opustit Čechy. Pro nedostatek katolických kněží obstarávali duchovní správu na hruboskalském panství jičínští jezuité P. Mikuláš Kučera, P. Václav Halecius a P. Matěj Burnatius. Po jezuitech převzali duchovní správu turnovští děkani, kteří se starali asi o deset neobsazených far. Proto jejich správa byla omezena jen na nejnutnější míru. Od r. 1668, kdy byla obnovena lomnická fara, byla Libuň přifařena do Lomnice. Fara v Libuni byla obsazena od r. 1680, kdy sem přišel František Žďánský. Byl zde do r. 1695 a založil matriky narozených a oddaných. Byla sem přifařena i záduší újezdských kostelů, totiž hořeního sv. Jana Křtitele a dolního sv. apoštolů Filipa a Jakuba (později zde bývala škola). Teprve r. 1878 získal Újezd pod Troskami vlastní faru.
Fara v Libuni byla nejbohatší farou v okolí, a proto tu často bývali význační faráři. R. 1719 – 1760 zde byl Martin Josef Hlava, který býval dvorním kaplanem císaře Karla VI. pro Libuň nechal r. 1746 zhotovit barokní sochu sv. Jana Nepomuckého. Založil též farní knihovnu, která největšího rozšíření doznala za faráře Mauritia Maxe (1768 – 1797), kdy dosáhla přes 2000 svazků. Farářem se r. 1803 stal Karel Meinhard Jelínek, syn známého sochaře a řezbáře Martina Jelínka z Kosmonos a přítel litoměřického biskupa J. F. Hurdálka. U. P. Jelínka kaplanoval r. 1809 – 1814 Antonín Marek, který se po jeho smrti r. 1823 stal jeho nástupcem a působil zde až do r. 1876, kdy odešel ve věku 91 let na odpočinek do Prahy. P. Marek strávil v Libuni 4 roky jako kaplan, 53 let jako farář a od r. 1828 osobní děkan. Jeho zdejší působení ovlivnilo nejen Libuň, ale celé okolí.