Antonín Marek se narodil 5. září 1785 v Turnově. Měl další tři sourozence. V dětství se učil zpěvu a hře na housle a klavír. Velmi záhy ztratil otce.
V roce 1796 začal studovat na německém gymnáziu v Křešově ve Slezsku. V roce 1801 odchází do Prahy na filozofii, která tehdy tvořila průpravu k dalšímu studiu.
V roce 1804 na přání své matky odchází do litoměřického semináře, což bylo mezníkem v jeho životě. Z nesmělého studenta se stává uvědomělý a cílevědomý vlastenec. Při studiu se setkává s Josefem Jungmannem, který byl profesorem na gymnáziu. Ten Markovi nabídl, že jej bude učit český jazyk. Ač o 12 let starší, nabídl mu přátelství, které trvalo až do Jungmannovy smrti.
Po ukončení studií putuje Marek několik let ve svém rodném kraji z místa na místo.
V roce 1808 se stává kaplanem v Rožďalovicích ,
v roce 1813 je jmenován administrátorem v Tatobitech ,
v roce 1815 administrátorem na Hrubé Skále.
V roce 1820 byl presentován od Františka hraběte z Waldštejna jako farář do Rovenska pod Troskami
a 12. září 1823 Janem rytířem z Aehrentalu do Libuně.
Přátelství s Josefem Jungmannem trvalo i nadále a Jungmann jezdil i s celou rodinou Pátera Marka na libuňskou faru navštěvovat. Přivedl jej i na literární dráhu. Marek vydává řadu básní a pokouší se o překlady děl Ovídia, Schillera, Shakespeara (Komedie plná omylů). Na Jungmannovu výzvu začíná jeho spolupráce na slovníku německo – českém, kde je Markovi přisuzována třetina díla. Vytvořil nová, dnes běžně používaná slova jako věta, úloha, odbor, bod, výměr, záporný, věda, mohutnost, předmět, záměr, vzorek, pojem, představa, podřadný, obdoba, čidlo atd.
Po nástupu v Libuni se kolem něho utvořil kroužek rusofilů
a vlastenců, který pořádal tzv. Libuňské Tusculum, což byly čtvrteční besedy.
Mezi osobnostmi obrozeneckého života, kteří do Libuně za Markem jezdili byli Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Čelakovský
nebo V. K. Klicpera. Mezi jeho hosty patřil i K. H. Mácha a Srb Karadžič.
V roce 1830 založil Pamětnici fary libuňské, kterou vedl oficiálně
a zapisoval události s místním významem . Kromě úředních zápisů, které psal německy, zapisoval dějiny česky, nebál se používat ani azbuku.
V roce 1831 postihla zemi nákaza z východních zemí, tzv. asiatská cholera neboli dávivá úplavice. To vše je zapsáno právě v Pamětnici.
V roce 1842 nechal vyrobit krásnou monstranci za 115 zlatých,
na které je uveden výňatek z evangelia Sv. Lukáše: „Toto jest tělo mé, které za Vás vydávám.“ Jsou zde vyryta i jména všech
16 přifařených obcí.
V roce 1843 se stal sekretářem vikariálním,
v roce 1844 biskupským vikářem, konsistorním radou a školním dozorcem
a v roce 1850 čestným kanovníkem kapituly litoměřické.
V roce 1847 umírá Jungmann a A. Marek se více zajímá o vědu, rozšiřuje knihovnu, která čítá na 3 000 svazků.
P. A. Marek byl velkým mecenášem české vědy a umění. Patřil mezi zakladatele Palackého České matice (1831), kde vytvořil tzv. Jungmannův fond vkladem 1 000 zlatých. Podporoval Uměleckou besedu a také přispíval Boženě Němcové.
V letech 1844 až 58 zastával funkci školdozorce a byl jedním z mála, kdo si uvědomoval význam školy. Zavedl proto ve svém obvodu okresní porady učitelské.
Byl nadšeným divadelníkem, sám působil jako režisér zdejších ochotníků. Pěstoval včely, věnoval se sadařství a pro jeho zkušenost se k němu chodili radit sedláci z celého okolí.
28. června 1866 vtrhlo do Libuně pruské vojsko,obsadilo faru, Marek musel odejít . Onemocněl těžkým zápalem plic, že nikdo ani nedoufal v jeho uzdravení. Ale síla jeho vůle zvítězila.
V Praze se v r. 1876 ke stému výročí narození Josefa Jungmanna konala velká slavnost, kde se Markovi dostalo pocty od celého národa. Také v tomto roce se konala oslava dokončení Dějin Palackého
a Markovi bylo vykázáno nejčestnější místo hned vedle Palackého. Národ k němu vzhlížel jako k poslednímu představiteli počátků oněch snah, které nalezly naplnění i v oslavovaném díle. Za několik týdnů poté šel bílý devadesátiletý kmet za Palackého rakví.
Když se 1. října 1876, téměř po 53 letech , stěhoval z Libuně
do Prahy, uspořádali mu místní občané triumfální rozloučení.
V Praze na Smíchově krátce nato 15. února 1877 umírá.
18. února 1877je slavnostně pohřben na Vyšehradě.
“Usiluj, dokud času zbývá. Přítomnost jest kolébka budoucnosti.”